Přijela jsem do
Austrálie, abych se naučila surfovat. Nikdo mi však neřekl, že Melbourne je
vklíněno do obřího zálivu, který je sice půvabný, ale zcela bez vln. Každou
cestu za město jsme tak zpočátku vytrvale pojili s příležitostí si někde
zasurfovat, zdolat příliv pomocí rychlé jízdy na prkně. Tedy alespoň taková
byla naše představa. Stát se surfařem je však opravdu záležitost pro vytrvalce.
Ačkoli to vypadá jednoduše, na dlouhé vratké prkno je těžké se vůbec postavit,
natož na něm jet. Po asi sto pokusech to vzdáváme. Já vím, že bych měla napsat,
jak je důležité se nikdy v životě nevzdat, ale to bych kázala vodu a víno
by mi přitom teklo po bradě. My jsme surfování vzdali a koupili si bodyboard.
Jedná se v podstatě o krátké prkno, které slouží jen jakýsi doplněk břicha
a hrudníku. Vlny se potom sjíždějí jako sjezdovka na bobech – bez brzd a hlavou
dolů. Stejně jako bobování, i u tohoto sportu se toho není moc, co je třeba se
naučit. Stačí prostě jet a nebát se rychlosti. Jízda na bodyboardu je pro mě
tak jakousi formou vzdoru – neumím surfovat, ale to mě nebrání poprat se
s příbojem.
Když něco vzdáš,
tak jen proto, abys na to šel jinak.
WOW!
Žádné komentáře:
Okomentovat