Přijďte oslavit pracovní den - konkrétně středu 22. října. Všední večer s obyčejnou knihou začíná v 7 pm v Avionu 58 v pražských Holešovicích. Těším se na Vás!
Austrálie & NZ: 365 WOWs
pondělí 29. září 2014
pátek 25. července 2014
neděle 29. června 2014
262. Kufry
Balíme kufry. Po dvou a půl letech odjíždíme
z Austrálie, a ačkoli naše zavazadla tíhou praskají ve švech, naše srdce
jsou ještě těžší. Bude vůbec možné tento svět opustit? Při pohledu na sbalené věci
se mi na tváři vyrýsuje překvapený úsměv. Na dně tašky vidím přečtené
knížky, mušle, neopren a pestrou sadu slunečních brýlí. Je to tak.
Zpátky domů si nevezeme nic z toho, co jsme si
přivezli.
WOW!
sobota 28. června 2014
261. Polévky
Vždycky jsem si myslela, že polévka je český vynález.
Žádný nedělní oběd se zpravidla neobejde bez dobrého vývaru a hlavního jídla,
párování polévky a dalšího chodu je stejně tak samozřejmé, jako mít na stole
sůl a pepř. V australském pojetí je však tento pevný svazek zcela narušen.
Polévka zde funguje jako samostatné jídlo, jen zřídka kdy představuje předehru,
ona sama je koncertem. V ulicích měst tak často narazíte na stánky, které
v pěti různých kotlích ohřívají polévku. Taková pořádná polévka při
australské zimě dokáže člověku rozsvítit celý den. Usrkávám italské
minestrone, pára mi začne stoupat od pusy. Tělem mi přitom projede teplá vlna
úlevy. Za život jsem si totiž vypěstovala jistou averzi vůči polévkám, které
nejsou horké. Myslím hodně horké. Nic není horšího než vlažná polévka –
studenou vylijete, horkou zblajznete, s vlažnou si tak nějak nevíte rady.
Ať už tak děláte cokoli, plamen nastavte na maximum. Je to všechno nebo nic,
teď nebo nikdy, žij nebo umři.
To mi stačí nestačí!
WOW!
pondělí 23. června 2014
260. Cross-buns
Kdyby australský
podzim měl nějakou příchuť, byly by to housky s rozinkami. Takzvané
cross-buns jsou symbolem zdejších velikonočních svátků, skořicové vdolečky se
sušeným ovocem se většinou vyprodají dřív, než byste řekli mňam. Přitom se však nejedná o žádný pekařský zázrak. Kynuté těsto
bez náplně ničím nepřekonává jiné pečivo. Kouzlo rozinkových vdolečků však
údajně nespočívá v ingrediencích, ale spíše v tom, jak se servírují.
Napůl rozkrojené a toastované houstičky se totiž musí potřít slaným máslem, aby
je bylo možné řádně ocenit. Je to jako mít dobré kolo, které však jede líp,
když namažete řetěz. Je to jako natřít si rty jelením lojem, aby vynikly. Je to
jako vyleštit okna, abyste mohli vidět, co je venku.
WOW!
čtvrtek 19. června 2014
259. Bodyboard
Přijela jsem do
Austrálie, abych se naučila surfovat. Nikdo mi však neřekl, že Melbourne je
vklíněno do obřího zálivu, který je sice půvabný, ale zcela bez vln. Každou
cestu za město jsme tak zpočátku vytrvale pojili s příležitostí si někde
zasurfovat, zdolat příliv pomocí rychlé jízdy na prkně. Tedy alespoň taková
byla naše představa. Stát se surfařem je však opravdu záležitost pro vytrvalce.
Ačkoli to vypadá jednoduše, na dlouhé vratké prkno je těžké se vůbec postavit,
natož na něm jet. Po asi sto pokusech to vzdáváme. Já vím, že bych měla napsat,
jak je důležité se nikdy v životě nevzdat, ale to bych kázala vodu a víno
by mi přitom teklo po bradě. My jsme surfování vzdali a koupili si bodyboard.
Jedná se v podstatě o krátké prkno, které slouží jen jakýsi doplněk břicha
a hrudníku. Vlny se potom sjíždějí jako sjezdovka na bobech – bez brzd a hlavou
dolů. Stejně jako bobování, i u tohoto sportu se toho není moc, co je třeba se
naučit. Stačí prostě jet a nebát se rychlosti. Jízda na bodyboardu je pro mě
tak jakousi formou vzdoru – neumím surfovat, ale to mě nebrání poprat se
s příbojem.
Když něco vzdáš,
tak jen proto, abys na to šel jinak.
WOW!
neděle 15. června 2014
258. Zapadákov
Ačkoli má Austrálie
šest různých států, ve skutečnosti se dělí na dvě hlavní části – na to, co je
ve městě a na vše ostatní, co je za ním. Svět, který se rozprostírá za
hranicemi metropolí, se od nich natolik odlišuje, až je často těžké uvěřit, že
se jedná stále o stejnou zemi. Australský venkov má přitom tři hlavní rysy: široké
ulice, nízké budovy a ovce. Hodně ovcí. Zdejší městečka tak často působí
dojmem, jakoby se na ně úplně zapomnělo. Chleba se peče v neděli, mléko se
rozváží v úterý, nejluxusnější restaurací je tu stánek s plastovým
nábytkem. Ano, je třeba připustit, že se zkrátka jedná o zapadákov. Ticho a
klid, které tu pomalu kynou jako vánočka na ústředním topení, mě však přimějí
přemýšlet. V takovém zapadákově se toho opravdu moc neděje. Slunce tu prohřívá
pomalá odpoledne, neodklizené listí tu křupe pod nohami, vzduch je tu od toho,
aby se skutečně dýchal.
Žádný program,
žádná agenda, žádný plán? Ráj.
WOW!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)