243. Deštník

Říká se, že svět se řídí Murphyho zákony. Trouba přestane fungovat v momentě, když jste se konečně rozhodli naučit péct, nejvíce práce se nakupí těsně před Vánocemi a k narozeninám dostanete tři stejné knížky od různých přátel. Já si však troufám tvrdit, že náhody neexistují a že v některých případech se Murphy zkrátka spletl. Všichni mi například tvrdí, že jakmile si při cestě ven s sebou vezmou deštník, tak neprší. Tady v Melbourne prší – a to HLAVNĚ, když mám deštník u sebe. Možná je to jenom mým deštníkem, možná, že jeho barevné puntíky bouřky přitahují. Nevím, v čem přesně se skrývá ono pravidlo – ale můj deštník je do toho určitě nějak zapletený. Každé ráno tak ignoruji předpověď počasí a do tašky raději přihazuji sluneční brýle. Za svůj pobyt v Austrálii se mi dokonce podařilo vytvořit pestrou sbírku slunečních brýlí – pro jistotu, aby alespoň jeden pár byl vždy po ruce. A čím víc jich vlastním, tím víc je hezky. Je to náhoda? Nikoli - vždyť i Murphymu muselo být jasné, že

 

slunce přeje připraveným.

WOW!

242. Večerka

Tasmánii má snad každý Australan spojenou s prodlouženým víkendem. Celý ostrov lze prozkoumat za několik dní, místní restaurace nabízejí delikatesy připravené z lokálních surovin, rurální venkov ztvárňuje nejlepší způsob, jak si odpočinout od shonu a hluku moderních měst. Zastavujeme v jedné z odlehlých vesnic a marně přemýšlíme, co je na tomto kousku země tolik zajímavého. Není tu totiž nic. Vůbec nic. Každou verandu zdobí staré houpací křeslo, kolem silnice se potuluje tlupa rozesmátých voříšků, okenní tabule každého domku rámují sluncem vyšisované okenice. Husté ticho občas přeruší zvonění stáda ovcí, které nás potká na stejné straně plotu, za kterým bylo původně uvězněno. Hladoví hledáme alespoň večerku – a máme štěstí, velká cedule přilehlého obchodu nás zve ochutnat místní speciality. Pod nápisem "today’s specials" se vypínají hrdá křídová písmena: dnes máme mléko, chléb a noviny.

Každé denní menu by mělo obsahovat specialitu. 

WOW!

241. Rozmanitost

V Austrálii je těžké vyniknout. Lidé rozličných národností se po ulicích procházejí v tradičních krojích, promenády lemují zruční žongléři a kouzelníci, tetovací salóny mají plnější čekárny než kadeřnictví. Žít v kultuře, ve které rozmanitost nezná hranic, je však osvobozující. V podstatě totiž neexistuje nic, čím byste okolí překvapili či na sebe upoutali nežádoucí pozornost. Do práce tak každý den nosím punčocháče jiné barvy, oblékám se do šatů s bláznivými vzory a v parku předstírám, že praktikuju jógu, ačkoli moc dobře vím, že mé cviky spíš připomínají výkon opilé gymnastky. A je mi to jedno. Okolí si mých vrtochů všimne jen zřídkakdy. Všichni mají totiž dost práce sami se sebou.

Když jsme sami sebou, děláme tím laskavost okolí, aby mohlo udělat to samé.

WOW!

240. Traktor

Chybí mi sníh. Čerstvě urolbovaná sjezdovka, nikde nikdo, nabroušené lyže se zařezávají do křupavého manšestru. Tato vlna nostalgie mě zaplaví v momentě, kdy se ráno procházím po pláži a v písku sleduju podobný vzorek, jakým se pyšní alpské svahy. Pravidelné vroubkování nenapovídá o ničem jiném, než že tady musela projet sněhová rolba. Rozhlédnu se kolem a spatřím traktor s pluhem, který upravuje písečný břeh. Nezdálo se mi to, plážový manšestr přeci jen existuje. No a co? Vždyť na tom, jestli se přes noc něco stane s pískem či nikoli, přece vůbec nezáleží. Záleží. Stejně jako u čerstvě upravené sjezdovky nic nenahradí ten pocit, že jste první, kdo zanechá stopy, první, kdo ochutná něco nového, první, kdo je součástí přeměněného. Je to jako konečně strhnout krycí fólii na displeji fotoaparátu, zašpinit zbrusu nové kolo nebo protancovat příšerně drahé střevíčky.

Život je o tom přeměnit vše nové v použité.

WOW!

239. Trénink

Kiteboarding je děsný sport. Čekáte celý den na vítr, výbava sbalená v autě, opalovací krém na obličeji. A nic. Navzdory předpovědím se do zálivu přižene jen slabý vánek, který se pere i s dětskými větrníky. Jiné dny pak zpoza okna vyhlížíte slunce, které pro černé mraky zmizelo za obzor. Vichřice sice zve k pořádnému zážitku, ale když síla větru vybíhá k třiceti uzlům, je těžké předstírat, že se není čeho bát. V takové situaci je mým největším nepřítelem někdo, s kým se bojuje opravdu těžko. Já sama. Hlavou mi běží všelijaké scénáře o tom, jak se mi žralok zakousne do prkna, medúzy přisají na kůži, vítr se zvedne a můj devítimetrový drak mě jako rogalo unese směr Nový Zéland. Většinou se mi pak vůbec nechce jít jezdit, často mě přemáhá lenost či strach. S odstupem času si však uvědomuju, jak je důležité se přemluvit a vyrazit. Největší odměnou není ani tak samotná jízda, ani skákání ve vlnách, nezřízená rychlost či vítr, jenž proudí skrz slané vlasy. Je to ten moment potom. Je to ten pocit, když už je po všem, když si můžu říct: dokázala jsem to a jsem stále naživu.

Nejlepší část každého tréninku je horká sprcha.

WOW!