Kiteboarding je
děsný sport. Čekáte celý den na vítr, výbava sbalená v autě, opalovací
krém na obličeji. A nic. Navzdory předpovědím se do zálivu přižene jen slabý
vánek, který se pere i s dětskými větrníky. Jiné dny pak zpoza okna
vyhlížíte slunce, které pro černé mraky zmizelo za obzor. Vichřice sice zve
k pořádnému zážitku, ale když síla větru vybíhá k třiceti uzlům, je
těžké předstírat, že se není čeho bát. V takové situaci je mým největším
nepřítelem někdo, s kým se bojuje opravdu těžko. Já sama. Hlavou mi běží
všelijaké scénáře o tom, jak se mi žralok zakousne do prkna, medúzy přisají na
kůži, vítr se zvedne a můj devítimetrový drak mě jako rogalo unese směr Nový
Zéland. Většinou se mi pak vůbec nechce jít jezdit, často mě přemáhá lenost či
strach. S odstupem času si však uvědomuju, jak je důležité se přemluvit a
vyrazit. Největší odměnou není ani tak samotná jízda, ani skákání ve vlnách,
nezřízená rychlost či vítr, jenž proudí skrz slané vlasy. Je to ten moment
potom. Je to ten pocit, když už je po všem, když si můžu říct: dokázala jsem to
a jsem stále naživu.
Nejlepší část každého tréninku je horká
sprcha.
WOW!
Žádné komentáře:
Okomentovat