Jazyk definuje, kým
jsme. Při dlouhodobém pobytu v zahraničí se tak často můžeme nalézt ve
stavu, kterých bych popsala jako krize identity, či jazyková schizofrenie.
Spousta výrazů je nepřeložitelná, a to se nevztahuje jen na slova, ale i na
neverbální komunikaci. Australané například nikomu nedrží palce (možná občas zkříží prsty, ale to spíš v momentě, kdy doufají, aby se něco nepokazilo).
Přes dva roky jsem nestiskla ruku v pěst, mé palce se už dlouho nedotkly
dlaní. A chybí mi to. Držet někomu palce je totiž jako modlit se za někoho
jiného. Sevřete pěsti v naději, že ostatním to přinese štěstí. Protože
tento rituál není jinde ve světě příliš rozšířený, možná že právě v tom
spočívá naše české, jinak zdrženlivé, náboženství:Držme si palce a věřme jeden v druhého.
WOW!
Žádné komentáře:
Okomentovat